Český ráj 8.-9.1.2011
Absťák se dostavil, je čas někam vyrazit. Klára má taky volno, voláme, domlouváme se a jedeme. Počasí nás zrovna k výletu nezve, ale jsme drsňačky a odhodláváme se jet. Nakupuju zásoby, honem z Prahy domů a balit.
Po zabalení batohu zjišťuju, že tam nejsou třeba granule, lékárnička a další věci, holt jsme dlouho nikde nebyli. Doplňuju nezbytnosti, batoh těžkne a já si začínám zoufat. I jedna noc v zimě je na vybavení náročná.
Ráno nás vítá déšť, jak jinak, je leden. Zatínám zuby, jdeme venčit, Jerryho nakládám do auta, batoh rvu do kufru a hurá na vlak do Chlumce. Jedeme bez zpoždění, paráda. S Klárou se potkáme až v Turnově. Cesta v poklidu, přeci jen jsme toho vlakem najezdili spoustu. Koukám z oken, kapky vytrvale stékají, ale já doufám ve zlepšení. Ale i v dešti je krásně, jen ta zima…
Jsme v Turnově, Klára zrovna prochází a Jerry mě zcela nemilosrdně táhne za Tobym. Na lavičkách rovnáme batohy, vyndáváme něco malého k jídlu a chystáme se na cestu. Vyrážíme, kluci jsou nedočkaví a i já se těším. Musíme projít skoro celé město, chodníky jsou namrzlé a kluci se těší. Jaký může být výsledek téhle kombinace? Sbírám se ze země, Jerry kouká, proč se válim a já špačkuju jak dlaždič, no nic, jdeme dál.
Město za námi, karabiny cvakají, kluci to odškrábnou a jsou v prachu, teda v prachu ne, ve vodě, stále nás provází kapky. Jdeme po zelené na Valdštejn. Na parkovišti pod Valdštejnem čekáme na Tobyho, který šel podrobněji zkoumat okolí a mažem do kopce. Jde se blbě, klouže se to a boří. Těším se na místní občerstvení, je sobota, mohlo by být otevřeno, ale v lednu, kdo ví. Nahoře nás vítá barevná cedule s nabídkou dne, koukám na to a jdu nesměle vzít za kliku. Je otevřeno, nakukuju a hned za závěsem usměvavý pán „hele, už jsou tady“. Teď zase koukám já. „No, my jsme vás viděli dole u zastávky a říkali jsme si, ty jdou určitě k nám“. Ptám se, zda-li je opravdu otevřeno a pán mě radostně zve dál. Naženem dovnitř kluky, shodíme batohy a usadíme se ke stolu. Hned dáváme dva čaje, já ještě řezané pivo, Klára štrúdl a já pak ještě gulášovku, naprostá paráda. Ani se nám nechce pryč, ale musíme. Pán nám oznamuje, že venku leje jak z konve, ale nedá se svítit, balíme se do bund, kluky do pláštěnek a vyrážíme.
Čeká nás cesta až na Kost, přes Srbsko až na Černou louži, kde budeme spát.
U Hrubé skály jdeme přes Adamovo lože, cesta dolů je sice kapku adrenalin, ale stojí to za to. Skály jsou krásně namrzlé, kolem vše bílé a kluci jsou šťastní. V hotelu si Klára kupuje turistickou známku a jdeme dál. Opět se boříme a kloužeme a kapky deště vytrvale zkouší odolnost membrán našeho oblečení a bot. Na rozcestí se dáváme vpravo k rybníku Věžák, dlouho jsem tudy nešla, tak jsem zvědavá, co se změnilo. Celkem nic, rybník je tu, skály taky, nikde ani živáčka. Je už po poledni a cesta jde pomalu, jít se moc nedá, je to namáhavé a krkolomné. Za silnici jsme tentokrát opravdu vděčné. Vodu není třeba doplňovat, takže dál k „Přibylovi“ a pak Libošovice. U trampské osady zastavujeme, uvaříme čajík, dáme nějaké jídlo, mám docela hlad a je zima, tělo nemá z čeho topit. Dělím se s Jerrym o sýr, slaninu a housku, teplý čaj mě příjemně zahřívá a až příliš rychle chladne.
Přestalo pršet, všude je voda, vyhýbat se kalužím nemá smysl, tak jen vybíráme ty, do nichž nezahučíme výš než nad kotníky. Vycházíme z lesa a vítá nás sluníčko, vlahý vzduch…jaro? Nádhera, fotíme, hřejeme se. Psíky na vodítka a jdeme dál. Užíváme si silnice, jde se nádherně, ještě totiž nemáme ani páru, co nás čeká dál J.
Za vsí vcházíme do Prokopského údolí, tady to chci projít za světla, je třeba přejít potok a vzhledem ke stavu vody kolem, to nebude brnkačka. Nemýlila jsem se. Brod je pryč a cesta za potokem, jakoby se nám vysmívala. Bezmocně chodíme kolem a přemýšlíme, jak se dostat na druhou stranu. Když najdeme místo, kde můžeme my, nedostaneme na druhou stranu psy. Toby by možná přebrodil, ale lordě zcela určitě do vody nedostanu. V jednom místě však ale nacházíme naplavené přimrzlé dřevo, dá se na něj stoupnout a dostat se na druhou stranu. Jerry je kupodivu na druhé straně jako první, tak to bychom měli, teď ještě my. Nejprve jde Klára, podávám jí postupně oba batohy a nakonec já. Hurá, nikdo se nevykoupal a můžeme pokračovat.
Za pár okamžiků jsme u Kosti, která se již halí do podvečerního soumraku. Okukujeme majestátní stavbu, vyndáváme čelovky a světýlka pro pesany a vyrážíme směr Srbsko. Někdo nám ale hází klacky pod nohy a dost se tím baví. Najednou je před námi obrovské množství pokácených mohutných smrků. Snažíme se přelézat a nezlámat si nohy, pesani jsou lehčí, tak směle přeskakují ze stromu na strom a já osobně tiše závidím, jelikož batoh na zádech s postupem dne nějak těžkne. S námahou se propracováváme ke „Slepé Barce“, domku ve skále a chvíli uvažujeme, že snad zůstaneme tam. Jdu okouknout další cestu, jestli se to nezlepší, zůstaneme. Dál to ale vypadá celkem dobře, pokračujeme. Pachtíme se, skoro po tmě, ale cesta je už lepší a brzy jsme z toho moře stromů pryč. Cesta jen sníh, voda a hluboké kaluže, už ani moc nepovídáme a každá se pereme s vlastními myšlenkami. Za hlavní silnicí se opět noříme do lesa, necháme se svést první cestou, která se ale zanedlouho mění v pěšinu, les, roští…rozhlédnu se kolem a zjišťuju, že tady to rozhodně nepoznávám, vracíme se k poslední značce a nacházíme správnou cestu. Je načase jít spát, ale převis daleko a v lese tma jak v pytli.
Jdeme pomalu, v duchu nadávám na pitomou cestu, těžký batoh a ještě se snažím hlídat Jerryho, aby nezmizel kamsi do daleka. Modlím se za silnici a kus rovné cesty…
Sláva, silnice a ta chlupatá bestie mě vleče zcela neúnavně za sebou na vodítku, jak kdybych tam ani nebyla. Nemám sil se s ním tahat a jen tupě zvedám nohy a v hlavě rekapituluju cestu, která nás ještě čeká. Srbsko se mi dnes zdá nějak kratší, silnice měkčí a kopeček za Srbskem větší…
Cestou lesem loupu kůru z břízy na večerní oheň a láduju ji do kapsy, bude se hodit. Po nekonečné době, dalším bloudění a vyplašeném, zřejmě kanci či srně, se dostáváme na modrou, která nás dovede k dnešnímu spaní. Nohy se jen plouží, už to ani nejsou kroky, jen drobné posuny v před, ale to je asi to, proč se příště sbalím a pojedu zas. Jsem tady, vnímám své kroky, svůj dech, kapky potu i to ticho kolem. Sníh křupající pod nohama i Jerryho, který se pravidelně chodí hlásit a kterému vidím na očích, že už by taky rád zalezl na kutě. Povzbuzuju sebe i jeho, že už to není daleko. Poslední kopec před námi, koukám střídavě dopředu a pod nohy, tělo se hlásí, začíná mi být zle, rychle z batohu cukr a láduju ho do sebe jeden za druhým.
Rozhlížím se po lese, kde už uvidím známou odbočku do údolí, ale les jakoby někdo vyměnil. Nikde není. Pak si ale uvědomuju, že musíme projít kolem rozcestníku Černá louže, pak je studánka a odbočka, takže ještě kousek. Podvědomě přidávám do kroku, rozhlížím se a doufám.
Vidím cedulku na stromě, směruju čelovku a nevěřím vlastním očím. Jsme tu! Odbočujeme na cestu a jdeme po úzké pěšině do údolí. Vím, že se musíme zastavit maximálně u velkého kamene, kde dřív bývalo ohniště, pak se dát kudykoliv nahoru do svahu. Bojím se, že to nenajdu a Klára mě zlynčuje.
Svítím čelovkou nahoru do mlhy a snažím se vybavit si cokoli povědomého, kus skály, stromu…svítím z leva doprava a zpět a najednou se zastavím, ta hladká skála, to je ona. Při pohledu na ni, se mi během několika vteřin vybaví poslední návštěva i když byla naposledy před několika lety. Tam musíme vyšplhat. Pokouším se ukázat skálu Kláře a vydáváme se každá svou cestou nahoru. S každým krokem nahoru kloužeme dva dolů, ale tohle už nevzdám, jsme tu a do toho převisu se dostanem. Míjíme i jeden malý, ale do něho očividně chodí spát prasátka, která jsme zřejmě právě vyplašili. Klára jde první, stoupá si na velký kámen a rozhlíží se, „já nic nevidím“, mrazí ve mně, to snad ne, to není možné. Stoupám si vedle ní a zjišťuju, že svítí přímo do převisu J. Jsme u cíle dnešního putování, už nás čeká jen oheň, jídlo a spacák.
Klára mizí do peří. Já si ještě užívám plamenů ohně, vzpomínám a rozhlížím se kolem. Miluju to tady, nevím proč, ale tohle místo mi učarovalo hned při první návštěvě. Kolem jen skály, nade mnou nebe a cesta hluboko dole. Koukám do plamenů, myšlenky se courají po skalách, není mi zima, jsem šťastná.
Noc je klidná, Jerry oddechuje a s každým nádechem se drkotá zimou. Rozepínám spacák a láduju ho dovnitř, tulíme se k sobě a Jerry znovu usíná. Já jen na krátké okamžiky. Je ticho jen kapky ze skal občas cinknou o sníh. Užívám si teplého hřejícího kožíšku a doufám, že je Kláře teplo.
Ráno vylézáme až v osm, poté, co se na nás přišel podívat obrovský kanec. Jerry o něm věděl daleko dopředu a já se divila, co zase merčí, nakonec si sednul, zavrčel, já cosi pronesla a kanec se dal naštěstí na útěk. Pomalu balíme, zahříváme se čajem a scházíme dolů. Loučím se s převisem a těším se na další návštěvu, díky za krásné vzpomínky, příjemnou noc, vlídnou tmu a pohostinnost skal.
U studánky doplňuju vodu, jen málo, na cestu to stačí. Kloužeme se dál, povídáme, kluci lítají…jsem celkem unavená, těším se na nádraží, ale užívám si každý okamžik. Prohlížíme a fotíme Valečov, snažíme se nesjet po zadku silnici a čekají nás poslední čtyři kilometry. Cestou zjišťujeme, že je to cesta do pekel. Bez sněhu asi nádherná, ale takhle je to šílenost, jde se podle pole a potoka. Sníh je hluboký, téměř neprošlapaný. Bojujeme o každý krok, statečně se ploužíme bílými pláněmi bez konce. Vidím silnici, pobízím se, ale jde to ztuha, rychleji to prostě nejde.
Poslední kousek na nádraží už je pohoda. Vlak nám jede v jednu, času dost, to jsme ale taky zjistily až potom J.
Díky Kláře za společnost, jako vždy, to bylo super, díky Jerrymu za neúnavné tlapky, hřející kožíšek a zářící očka…
fotky na: vapi.rajce.idnes.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Pression arterielle est comment poupe votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre moelle bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-feminin-u20/
Blood albatross chart
(Adrelveeagep, 28. 7. 2018 18:50)
Poids est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre manque de sensibilite bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-expiration/
Prima čtení
(papas, 13. 1. 2011 18:09)...a kdyby se Ti chtělo přidat RSS kanál, tak já budu první! (díky za duševní pohlazení)
Your Orient To Blood Apply pressure on Numbers
(ASexReretili, 8. 10. 2018 5:46)