S Jerrym v Krkonoších
Konečná sestava výpravy:
já a Jerry, Klára a výmar Toby
A je to tu, pomyslné posouvání ručiček hodin končí, stojím v Chlumci u vlaku, který nás má dopravit do Martinic v Krkonoších, na zádech šílený bágl a čekám na rychlík od Prahy, který přiveze Kláru a Tobyho. A vlak nejede a nejede. Nervozně podupávám na peróně, koukám střídavě na hodinky a na průvodčího, který třímá v ruce píšťalku jen hvízdnout odjezd, raději se držím poblíž dveří.
Rychlík je konečně tu, lidi se hrnou, pak už nejde nikdo, ale Klára taky nikde, už hrabu telefon, ale pak se náhle objeví. Obličej se jí rozzářil úlevou a rychle spěchá k nám. Nastupujeme. Tobymu se nechce, nakonec jsem ho drapla za kejty a šoupla ho nahoru, Jerry je pašák a zmáknul to v pohodě sám. Vagón před námi je plný, se dvěma psy nemáme šanci. Naštěstí je tu sympatický průvodčí, který nás odkazuje do prvního vagónu, že prý tam je místa dost. A taky je, paráda, usadili jsme se, pesani pokukují kolem a my dvě jen nadšeně hledíme na modrou oblohu za okny, kéž by chtěla vydržet.
Jeden přestup, jedna výluka a už vystupujeme v Jablonci nad Jizerou. Hned se dávám do přeorganizace Klářina batohu. Úpravy jsou dokončeny ke spokojenosti obou stran a vyrážíme po zelené směr náměstí. Tady nám chvilku trvá, než najdeme rozcestník, ale nakonec se povedlo. Napojujeme se na červenou a hurá směr Dvoračky, pravda, moc hurá ne, těch deset kiláků bude převážně do kopce, ale co, to zmáknem. Ještě kousek procházíme Jabloncem, ale konečně odbočujeme do lesa, vypouštíme psíky, kasáme kalhoty nad kolena a vzhůru. V očekávání hlubokých mrazů, jsem si oblékla zimní kalhoty...netřeba komentáře. Ještě tvořím pár fotek, chroupu něco k jídlu a Klára mezitím mizí v dáli. Jerry se ke mně vrací a kouká, kde se courám. Naše funění končí mezi chalupami a očesanými jabloněmi. Máme žízeň a zálibně hledíme na každý strom, který míjíme, ale kde nic tu nic. Konečně se nám hledání vyplatilo, s chutí se zakusujeme a málem si lámem zuby, jablka jsou jak kámen, tak nic. Sluníčko se do nás opírá plnou podzimní silou, na obloze ani mráček a před námi krásné kopce...Kluci kolem nás lítají jak splašený, jen počkejte, však on vám spadne hřebínek.
Míjíme pastviny, louky, chalupy, kočky vyhřívající se v trávě, Jerryho mizícího v dáli za jednou z nich... Pod námi už je Rokytnice, paráda. Na protějším svahu se snažím najít Dvoračky, mám je, ty si nelze splést. Ukazuju je Kláře a pro jistotu čekám, jestli neomdlí :-), ale ne, je to holka statečná. Pokračujeme, tentokrát po vrstevnici, není to tak náročné, ale stále mírně stoupáme. Spokojeně žvatláme a toho, že máme jen jednoho psa, jsme si ani nevšimly. Toby se vydal na výlet. Klára haleká na lesy, já sundávám batoh a jdu se napít, Toby stále nikde, jen doufám, že ho nepůjdeme nikam hledat. Čekáme, čekáme, očima pátráme po lese a hle, vysmátý Toby se vrací k nám, pošuk nebo jak říká Klára, KANEC :-). Tak pokračujeme. Příjemnou cestou lesem, kocháme se, povídáme, pijeme vodu ze studánky, nádhera. Už se blížíme k cíli, sluníčko se stáčí k západu, ale pořád je krásně, dokonce jsme si utrhly i pár borůvek. Jsme pod Dvoračkami a ten závěrečný stoupák! No to je mazec, parádní EKG na konci cesty. Šlapeme, funíme, krok se zkracuje a záda se potí, mám pocit, že ten kousek nedojdu, je to pár metrů a přeci tak daleko. Leč po centimetrech, ale šinem se. Konečně stojím na terase a kochám se výhledem, nádhera. Rychle oblékám bundu a čekám na Kláru, začíná být chadno. Po chvilce je tu a já jdu zjišťovat ubytování. Jelikož se na Dvoračkách netopilo, bydleli bychom tam sami, nabídli nám bydlení na Štumpovce, sice za malý příplatek, ale budeme mít teplo. Paráda, jdeme se ubytovat a najíst. K večeři byly báječné borůvkové knedlíky a limča, pak sprcha a postel. Pesani kupodivu moc unaveni nejsou, ještě jdeme venčit a pak už opravdu spát.
Ráno hned vykukuju z okna a zjišťuju počasí. Kupodivu je docela pěkně, neprší a vyditelnost báječná, hurá. Jdeme venčit, balíme a hrneme se na snídani. Čeká nás luxusní překvapení v podobě domácích, čerstvě upečených rohlíků. Abych nevypadala jak největší nenažranec, beru si jen dva, ale nevydržela jsem a běžím ještě pro jeden. Klára snědla dokonce čtyři:-). Nerady, ale zvedáme se, čeká nás daleká cesta.
Pokračujeme po červené na Růženčinu zahrádku a pak na Labskou. Opět do kopce, a pořádného. Míjíme chatu horské služby, chlapi zpravují střechu a zvesela nám přejí dobré ráno, je opravdu krásně. Kocháme se výhledy, pod záminkou focení odpočíváme a naháníme pesany. Z hřebenu konečně vidíme na druhou stranu. U Růženčiny zahrádky zastavujeme, tahám rukavice a Klára upravuje boty. Za chvilku jsme na Labské a opět po nezbytném focení pokračujeme k prameni Labe. Tady zastavujeme, uděláme si malou sváču a odpočineme si. Pesani lítají, už se ani nepokoušíme je krotit. Rozhlížím se a zvpomínám, jak tady bylo minule... ještě hromadné foto, ošetření puchýře a jdeme dál, je zima. Za chvilku jsme na hranicích s Polskem, vítá nás deštík a konečně potkáváme víc lidí. Tady už to znám, ale teď jsem tu s Jerrym a úplně jinými pocity, ikdyž některé se asi nezmění. Putování s batohem a věrným čtyřnohým přítelem po boku, má prostě své kouzlo. Střídám bundy, oblékám rukavice a jdeme vstříc České budce. Kluci nadšeně pobíhají, my se jen rozhlížíme a bavíme rozesmátými obličeji turistů, kteří koukají na ta naše dvě pometla. U České budky už je ale opravdu musíme krotit, jinak by nám nějspíš zmizeli v Polsku. Pokračujeme po kamenném chodníku, klouže to, musíme hlídat každý krok, pesani taky očividně zbystřili a dávají si velký pozor. Jerry mě pořád chodí kontrolovat a já ho vždy s úsměvem uklidňuju, že je vše v naprostém pořádku, je to prďola.
Déšť nás vytrvale smáčí, ale jsme zahaleny do moderních materiálů, takže si to úžíváme. Nedokážu pořádně popsat, co všechno se mi honí hlavou, jsem šťastná že tady můžu být, chtěla bych se podívat na každý kámen, každý keř, uvědomuju si každý svůj krok i rytmus dechu a všechno se to snažím vrýt do paměti....
Zdoláváme hřeben kousek po kousku, zdravíme se s turisty a těšíme se na dobrou večeři a horkou sprchu. Blížíme se ke Špindlerovce, ukazuju Kláře, co nás ještě čeká a opět trochu očekávám mdloby :-), ale už to bere s humorem. Za Špindlerovkou nás čeká poslední stoupání, sice krátké, ale nemám ho ráda. Dole zastavuju a sundávám bundu, Kláru posílám napřed, pak se někde potkáme. Batoh na záda a hurá do toho, tenhle kousek si pamatuju, je to šílenost. Jerry běží napřed a o kus výš na mě kouká jestli jdu nebo co jako budu tvořit, pomalu se šinu. Opět potkáváme nějaké turisty, česky z nich nemluví nikdo, mile se na nás usmívají, takže tuším, že někde vpředu potkali ty naše dva kance.
Zhruba v polovině cesty dáváme pauzu, je zima, horký čaj je na místě, ještě kousek čokolády a zase rychle dál. Cestou vidíme polská jezera, polské turisty...a taky nové dřevěné chodníky. Odbočka k Luční boudě už není daleko, mlha houstne, vítr a déšť sílí. Spoléhám, že psi budou unaveni a dají pokoj, ale ty dvě chlupatý bestie se ještě honí v trávě a mezi keříky, asi mě klepne. Jsme tu, venku se nezdržujeme, trochu mě překvapil nový vchod, ale zcela neomylně mířím nahoru. Dostáváme klíče a hurá. Obě jsme padly do postele a nic se nám nechce. Jestli se nezvednu, usnu. Jdeme na večeři, pak sprcha a chrnět.
Ráno nás vítá mlha, zima, nevlídno, co víc si přát :-). Po snídani balíme poslední nezbytnosti a rychle ven, než se ve všech těch vrstvách upečeme. Dole v hale se oblékáme, pesani dostávají kabátky a Jerry ještě botičky, má odřené tlapky. Vyrážíme, otáčím se a dávám sbohem příjemnému noclehu a pohostinnosti Luční boudy, brzy nashledanou.
Jdeme k památníku, v mlze naštěstí stoupání není vidět, dál na Výrovku a do Vrchlabí na vlak, uvidíme, který stihneme. Kus za Výrovkou zahazuju první botičku, Jerry už do ní stihl vyšlapat díru, no nic, snad ta druhá vydrží o něco déle. Pořád prší, klábosíme nebo mlčíme, pod nohama čvachtá voda a teplo zrovna není. Pesani lítají ve smrčkách u cesty a ani neprotestují, že jsme je oblékli.
Jdeme většinou z kopce, cesta nám ubíhá pod nohama ani nevíme jak. Hřebeny zůstávají za námi a před námi už jsou jen „malé“ kopečky. U Lesní boudy schovávám foťák, promokl mi obal. Přicházíme na modrou, která nás svede dolů do Horního Lánova a dál do Vrchlabí. Kopec je čím dál prudší, začínají mě pekelně bolet chodidla, má obvyklá bolest a prokletí veškerých treků. Asi po hodině toho šílenýho sešupu mi to začíná lézt krkem, kdy budeme dole? Našlapuju jak baletka a s každým krokem se uklidňuju, že už to musí mít konec. Nějvětší grády mělo klesání těsně před Lánovem, nedokážu si vybrat, jestli to chci jít příště znovu dolů nebo raději nahoru.
Procházíme Lánovem a na oplátku nás čeká malé stoupání a dokonce i déšť nás poctil větší intenzitou, přemýšlím, jestli je to něčí pomsta... A je tu další překvápko, průchod pastvinou a dokonce s kravičkama. Přiznávám strach a nejistotu leč jsem děvče z vesnice a krávy znám, znám ale taky spousty povídaček o kravách útočících na psy. Pro lepší pocit jdu alespoň kolem stromů a dělám, že krávy neexistují, strach mě ale opouští až za drátem, pro změnu nás čeká prima bahínko. Další pastvina je již pustá, takže se v klidu kochám výhledem a pohledem zpět na kopec, ze kterého jsme sešli, šílenost. Mraky se trhají a vykukuje i sluníčko, alespoň oschneme a nebudeme ve vlaku jak hastroši, ikdyž si nejsme, při pohledu na sebe navzájem, jisté zda-li nám to bude co platné. Začínám litovat schovaného foťáku, ale zastavovat se mi nechce, Vrchlabí je nadohled a vypadá to, že stihneme dřívější vlak, než jsme plánovaly.
Užíváme si poslední kousky přírody, svobody a trávy pod nohama. Z okrajem města jsme tvrdě zpět v realitě. Vždycky mi to přijde divné, po pár dnech v horách si připadám, jak v jiném světě. Jak by taky ne, jsme poměrně od bahna, každá po boku psa a na zádech nemalý, ikdyž konečně lehčí, batoh. Poslední dva kilometry. Nakonec se ještě musíme ptát na cestu, jelikož jsme na rozkopané ulici ztratili značku.
Nádraží, hurá. Padáme na lavičku, pesani na zem, Jerry usíná, ale budí ho šustění pytlíku, pomáhá mi se sváčou. Celý den jsme nejedly, ládujem do sebe poslední zásoby, převlékáme se a čekáme na vlak, Ještě máme půl hodiny. Vlak přijíždí, nasedáme a po jednom přestupu už frčíme společně do Chlumce. Jerryho si beru na klín, spokojeně usíná a i Tobby kupodivu leží a tváří se, že spí...
Co na závěr. Děkuji báječné Kláře, že se odhodlala, jela a přežila:-) Tobymu za jeho neutuchající elán a nakonec mému skvělému Jerrymu, že mě celou noc na Luční boudě hřál, za jeho bezmezné přátelství a věčně se smějící oči.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jsem se teda fakt odhodlala a jedu na svůj první dlouhý výlet s hafanem!Počítám dny,pak hodiny a fakt se nemůžu dočkat-hotová cestovní horečka:-)Konečně je to tu!
Můj skvělý manžel mě odvezl do Prahy na vlak,abych to neměla tak komplikovaný,ale i tak jsem z toho řádně vyvalená.Toby nikdy nejel vlakem a nevím,jak to zvládne.
Naštěstí je naprosto skvělej a zvládá to všechno líp než já:-)
V chlumci vystupuju,vyhlížím Věrku,vzývám božstvo,aby tam byla....Pořád ji nevidím,no já se snad pominu-jo je tam-fuj to jsem si oddechla:-D
V Jablonci hned přebalujeme můj batoh,prý to mám špatně rozložené-no však jsem taky zkušený tramp!:)
Tak teda jdeme.
Hned do pořádnýho kopce(co jsem taky čekala),funím jak lokomotiva,v duchu se proklínám a řikám si,že tohle asi nedám:-( Pak se nějak rozejdu a celkem to jde,ikdyž funící a zbrocená potem jsem teda pořád:-D
Jednu chvíli mi Věrka ukazuje přes údolí,kam dnes máme dojít-asi si ze mě dělá srandu-no nedělala.Psíci jsou skvělý,až na jeden Tobyho únik.Jsou šťastný a já taky:-)
Cesta docela jde až na poslední úsek k chatě,ten je naprosto šílenej a radši bych shodila bágl a zůstala v lese.
Noc v pohodě,jen Toby se pořád prdelí sem a tam:-)
Ráno vyrážíme opět do vrchu,po chvíli se opět rozejdu a jde to.Jen mě bolí ramena od toho obřího báglu a nějak jsen si otlačila kotníky o svý NOVÝ pohorky:-(
U pramene Labe už mám i puchýř!
Cesta je úchvatná,je to prostě nádhera a vůbec nelituju,žejsem jela.
Dost mě překvapuje to množství lidí,který potkáváme:-O
Ty kamenný chodníky jsou nádherný,i když celkem nebezpečný-obzvlášť Toby je chvilkama SEBEVRAH!
Zdá se mi to nekonečný a začínám být unavená.
Ke konci už cestu ani moc nevnímám,mrholí už fakt protivně a je vítr.jsem ráda,že jsme na chatě!
Po chvilce odpočinku,mám pocit,že už nikdy nevstanu.Natož abych zítra ušla jěště jednou stejně km.Hodně mě bolí kotníky a vlastně všechno!
Třetí den je mlha a zima a jěště mrholí.
Psíci dostávají oblečky,já mám obvázaný kotníky(ne že by to výrazně pomohlo) a ramena mě taky bolí,jak čert.
Už regulerně prší a my nasazujeme pro mě celkem sprinterské tempo,abychom stihli dřívější vlak.
Jdeme už převážně z kopce(což se ukázalo neméně náročné).Místy je to stezka pro kamzíky bo co a tak si dávám pěkně na držku! Přes hlavu mi přepadl ten posr...batoh a já se nemůžu zvednout.Věrka mi pomáhá:-DDDD
Ve Vrchlabí už se za Věrkou vleču z posledních sil. Konečně jsme na nádraží! Věrka vypadá docela pyšná na náš čas-já jsem zcela vyfluslá ale taky šťastná,že jsem to FAKT zmákla.
Hafouni byli naprosto úžasný.Místo aby byli zdrcený jako já,ještě měli síli spolu blbnout a lítat jak magoři:-DDDD. Prostě SKVĚLÝ.
Moc děkuju,Věrko,že jsi nás sebou vzala,vše zařídila,ošetřila mě,dala spoustu rad a vůbec jste byli s Jerrym skvělá společnost.
Už se s Tobym těšíme na příště.:-DDDD
Jak to vidím já
(Klára, 7. 12. 2009 20:53)