Stezkou vlka 2011
A je to tu. Léto uteklo jako voda a pomalu se chystáme do Jeseníků. Tentokrát jsme se poctivě připravovali a já mám konečně pocit, že to zvládnem.
Už na čtvrtek jsem si vzala dovolenou, v klidu jsem se vyspala, zabalila věci, ale nakonec jsem stejně nestíhala. Bylo vedro. Cestou jsme dvakrát zastavili, prošli se a v osm parkujeme v Loučné u Bašty. Srdce mi jásá, že jsem zase tu, vidím ty známé kopce, které mě několikrát potrápily, hemžení účastníků a štěkot psů je také pořád stejný.
Jerry kouká z okénka a už by se rozeběhl seznamovat. Beru peníze a očkovák a jdu to okouknout. Cedulka „prezentace“ mě neomylně navádí ke stolku, kde mě skásnou o rovnou pětistovku J, ale s úsměvem, tak to beru a jdeme s Jerrym na veterinární přejímku a pak honem na psí raut. Psí raut jsem zažila jen na Stezce a je psíky velmi oblíbený. Je to opáskovaný prostor, kde je několik misek na střídačku granule a konzervy od sponzorů. Jerry se u první misky velmi upejpá, očichává obsah a shledává, že z téhle misky už rozhodně někdo jedl a on z toho teda jíst nebude. Přihlížející účastníci se jen smějí…Po troše přesvědčování, že obsah rozhodně není závadný, si přeci jen jeden kousek, velmi opatrně, vzal. U dalších misek už se moc nežinýroval a u poslední jsem ho musela odtahovat, aby nechal něco ostatním.
V deset večer je meeting, seznámení s trasou, vysvětlivky, kde budou kontroly, svozy, kde je možný bivak a další podrobnosti. Fajn je, že trasa se dá, z původních 105,5km, zkrátit na 84km. Volím tuto variantu, paráda. Po meetingu rychle do spacáku a něco málo naspat. Startuje se od šesti, tak ať vyrazíme co nejdříve. Noc byla klidná a teplá. Ráno jdeme venčit, okouknout okolí, obléknout, něco málo sníst a hurá na start. Nezbytná kontrola povinné výbavy a startujeme. Po dotazu na kartičku se jen přiblble usměju a vracím se zahanbeně do stanu… Na kartičku se zaznamenává čas startujícího a všechny prošlé kontroly. Takže start podruhé. Máme vše, Tombru nám zapisuje čas a vyrážíme…
Zpočátku se jde po neznačené cestě a po chvilce se napojujeme na cyklotrasu, po které jdeme až do Koutů. Jde se pěkně, cesta jen mírně stoupá, Jerry očichává kde co, což mi časem poleze na nervy, ale jde se fajn. Scházíme se s dalšími závodníky a klábosíme. Pohodlná cesta se dle itineráře mění na šílené klesání po ještě šílenější cestě. Všude kameny, křivá cesta a Jerry maže jak fretka. Šinu se dolů, krok sun krok, nic příjemného. Postupně mě předbíhá několik skutečných závodníků běžců a po chvilce mě opět dochází naše známá smečka malých psíků s Blankou a jejím přítelem či manželem, to nevím. S touto smečkou jsme šli kus cesty, a pokud jsme se rozdělili, časem jsme se opět někde sešli. Vůbec bylo fajn, že jsem dokázala držet krok s ostatními a celý den jsem někoho viděla, to se mi dřív vůbec nedařilo. Jsme dole, a čeká na nás K1 a chlebík se sádlem, sušenka a čaj. Naprostá paráda. „Živé“ kontroly jsou úžasné, na Stezce byly čtyři a všechny byly živé. Úžasné jsou v tom, že se má člověk na co těšit, někdo na něho čeká, dostane něco dobrého, poklábosí se a jde se dál. Na K1 jsme se zdrželi opravdu jen chvíli. Snědli jsme chleba, do láhve jsem si namíchala ionťák, mimochodem, něco tak odporného jsem dlouho nepila, a šli jsme dál směr Švýcárna. Šlo se i kolem chaty U Pelikána, odkud jsem šla první Stezku ještě s Gordonem… Malé osvěžení v řece a dle itineráře hurá do „brutálního“ stoupání. Tenhle kopec už jsem znala, takže jsem věděla, co mě čeká. Stejně to ale bylo naprosto šílené. Kopec takový, že se dalo šplhat po čtyřech, prostředek vymletý vodou snad půl metru do země, cesta zešikmená do prostředka, no hrůza, ještě že nepršelo, nedalo by se po té cestě ani jít. Cestou několikrát odpočíváme a popadáme dech, prosebně vzhlížím vzhůru k vrcholu. Do toho všeho se přidává vedro, které je už teď po ránu, šílené. Stoupání končí, nahrazuje ho mírná vrstevnicová cesta, na které si vděčně oddychnu. Netrvá to ale dlouho a značka nás znovu žene přímo do kopce. Jen se napiju a jdeme dál, na Švýcárnu je to pět kilometrů, tak ať jsme tam, dáme si pauzu, pivko, něco k jídlu, snažím se přesvědčit sama sebe…Kopec stojí za to, opět několikrát pauzujeme, sundávám batoh, sedám na kámen, hltám vodu a odpočívám. Za chvilku jsme nahoře, pokračujeme do pěkné cestě, bohužel po sluníčku, až na Švýcárnu. Pekelné vedro se nás snaží usmažit zaživa, nebe modré, kopce v jemném oparu…Jeseníky ze sebe vydávají to nejlepší, tak nádherně jsem tu ještě nezažila.
Brzy jsme dorazili na K2 u hotelu Eduard, už jsem je vyhlížela a těšila se na známé tváře. Vynořili se zpoza zatáčky a mě se hned na tváři objevil úsměv. Máme za sebou 22,5km, je jedna hodina po poledni. Opět dostáváme chlebík a okurku a ještě jablečné pitíčko. Opět se tu scházíme s Blankou a její smečkou. Usedáme pod strom do stínu, boty dolů a hurá odpočívat. Je vedro, ale už teď jsem ráda, že jsem s Jerrym trénovala i v teplech, je to dost znát, pořád je svěží a chtivý pokračovat dál. Poklábosíme s ostatními a jen se tam slastně válíme, teda spíš já, Jerry pořád otravuje a nechápe, proč se zase stojí. Blanka odchází a já se stěhuju na jejich místo, je tam víc stínu. Jerry otravuje čím dál víc, tak pomalu obouvám botky, balím věci a chystáme se dál. Podle itineráře, další brutální stoupání, a když Láďa píše brutální, tak to tak i myslí, tohle už známe. Ještě se jdu ke kontrole ujistit, že si mě zapsali na 84km a běžíme dál.
Před námi je vidět ty, kteří vyrazili o málo dřív, zahýbáme doprava na VELMI rozbitý dřevěný mostek. Vážně váhám, jestli na něj vkročit, protože se rozpadá už jen tím, že na něj člověk kouká. Odvahu děvče, směle do toho. Velmi opatrně volím kam našlápnout a děsím se, že se propadneme dolů, ale přecházíme v pořádku. Jdeme opět lesem, po krásné pěšině, která se vine po vrstevnici, pro jistotu kontroluji itinerář a ujišťuji se, že to má být brutální stoupání. Jdeme dobře, tak dál. A skutečně, již po chvilce přicházíme k rozcestníku a u něho vidím to pravé stoupání, které měl Láďa na mysli. Tady si snad vážně kdosi z KČT léčil nějaký komplex, protože vážně netuším, koho co vedlo k tomu, aby vedl cestu přímo kopcem vzhůru a ne alespoň malými traverzy. Jen stojím a tupě zírám... Opět si dodávám odvahy a pomalu se šineme vzhůru. Když říkám, že šineme, tak myslím skutečně šineme, krůček po krůčku zdoláváme tenhle kopec. Několikrát zastavuju, ale jsme nahoře. Po vzoru ostatních usedám na pěkné místečko a vyndávám láhev s vodou. Co ještě nevím, je to, že opodál mě čeká úplně to samé stoupání ještě jednou. Jako kdyby mě někdo přesunul pod to první stoupání, navlas stejné místo... Stoupáme nahoru, pak se cesta mění na úzkou zarostlou pěšinu a ústí na krásnou širokou cestu. Tentokrát nezastavujeme, jdeme dál, ať se kus posuneme. Jdeme po krásné široké cestě, ale kolegové přede mnou najednou odbočují doprava do houští. Až když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že tam skutečně odbočuje značka. Opět zarostlá úzká pěšina, která nás vede vzhůru. Už mám docela problém se šinout a říkám si, že někde zastavíme a napijeme se. Nakonec ale jdeme až nahoru, cestou je potok pro psy, tak se jen rychle napiju a jdeme dál. Máme málo vody a na bivak nám stačit nebude. Vypadá to, že budeme muset projít Vrbno, abychom tam někde doplnili, a zalehneme někde za městem. Je to ale daleko a tahle představa se mi pranic nelíbí. A zase sešup dolů. Cestou se trochu motáme, ale zdárně se nacházíme a namáhavým sestupem pokračujeme dál. Na cestě je víc a víc vody, nohy mě pěkně bolí, ale nacházíme pramen, hurá, nebudeme muset procházet Vrbno. Nabírám do obou lahví a už optimističtěji pokračuju dál. Přicházíme na rozcestí „Pásmo Orlíka“ a všichni jak tak jdeme, padáme zmoženi do přístřešku a skučíme. Vzájemně vyzvídáme plány ostatních a já přiznávám, že jdu jen 84km a spát hodlám na nedaleké zřícenině. Ostatním se plán líbí, a že prý, jestli mi to nevadí, se přidají. To je super, nebudeme spát sami. Ještě přicházejí Slovenští braťia, kteří se také hodlají přidat na nocleha po svorné domluvě pokračujeme. Nemůžu se dočkat spacáku a už se v něm taky vidím.
Zanedlouho jsme u zříceniny. Vypadá jinak, než jsme si představovali, přesto objevujeme pěkné spaní. Ostatním se ale najednou nechce, že prý je brzo a bylo by to moc psů najednou a že ještě kousek popojdou. Taky bych šla ještě dál, ale na druhou stranu se mi moc nechce. Jdeme nocovat společně se Slováky. Sestupujeme k zřícenině a po levé straně se vyloupl naprosto luxusní prostorný převis. Zaplouváme do něho, já s Jerrym dál na listí a Slováci níže na písek. Pod skálou to neskutečně táhne ledové, ale vzhledem k okolnímu vedru to snad vadit nebude. Noc byla velmi větrná, ale teplá a klidná. Jerry chrněl, ani jsem ho nemusela hlídat. Plán vstát kolem třetí vzal za své, když se kolem neustále proháněl šílený vítr, nakonec vstáváme v pět, pěkně jsme to natáhli... Slováci se rychle balí, na cestě si přejeme štěstí a mizí v dáli, jsou holt rychlejší. My se šineme svým tempem dál. Jde se mi fakt blbě, budu se muset někde najíst a opláchnout se, třeba se mi uleví, představa 55km mě dostává do kolen. Modlím se, aby nebyl žádný kopec. Nikde ani noha, doufám, že nejsme poslední. Přichází spása, pramen a naprosto parádní. Jerry hned běží čichat do lesa, já strkám hlavu do ledové vody. Ještě nasnídat, pořádně se napít, odpočinout a jdeme dál. Cesta je naštěstí přívětivá a brzy přicházíme do Vrbna. Průchod městem je tradičně šílený. Nohy mám jak z olova a mám pocit, že umřu. Snažím se jít, užívat si sluníčka a pohody, ale moc to nejde. Když už si myslím, že jdeme blbě, vycházíme z města na louku, nemůžu dál. Padám do trávy a mám pocit, že to vzdám. Ale já to nechci vzdát, je krásně, Jerry šlape jak hodinky, ale nohy se nehýbou, je mi zle a ležet v trávě je tak božské… Jerry se brzy vzteká a chce jít dál. Donutím se sednout si a dál jen tupě zírám. Speed, mám v batohu speed, no sláva! Konečně užitečná myšlenka. Polykám tu odpornou tekutinu, nandávám batoh a jdeme dál. A světe div se, ono to šlape! Nohy makaj, hlava je čistá, už se zase raduju a frčíme kupředu kopec nekopec. Jenže když se něco podaří, něco se po... Jerry šlápl na včelu, zalehl a nechtěl udělat ani krok. Vytáhla jsem žihadlo a lovím číslo na veterináře, kdyby se to zhoršilo... Jen se kolem mihla veverka, byl Jerry na nohou, simulant jeden. Další meta je rozcestí Malá hvězda. Jdeme do kopce, ale ani mi to nepřijde, jde se krásně, sluníčko svítí a těch malin cestou! Miluju maliny a tahle cesta byl malinový ráj. Na rozcestí dáváme další sváču a hurá do Karlovy studánky, v první hospůdce to zapíchnem a dáme dlabanec, nemůžu se dočkat. Cesta k rozcestí „Nad Karlovou studánkou“ je nudná, vine se pořád stejně, není na co koukat, nikde nikdo, spousta času na vlastní myšlenky, bože, já snad budu zpívat...
Od rozcestníku dolů do Karlovy studánky je pěkný kopeček, kameny a šílená cesta, moje nohy tohle moc nedávají, cestou hekám a skučím a šinu se jak důchodce. Až po chvíli zvedám hlavu a všímám si, že proti mně jde manželský pár, který na mě nevěřícně hledí. Usměju se, pozdravím a až po chvilce si uvědomuju, že asi trochu nechápali, co ty moje zvuky znamenají...no nic. Jsme dole. Vítají nás krásné domy lázeňského města Karlovy studánky. Přímo na značce je super hospůdka, plujeme na terásku, Jerryho uvazuju do stínu, objednávám polévku, pivko a kofolu. Jsme až u posledního stolu, takže se bez rozpaků vyzouvám a dělám si pohodlí. Po polévce přichází další trekaři, hurá, srdce mi plesá. Chvilku s nimi poklábosíme, sdělujeme zážitky z trasy a jdeme dál, čeká nás Bílá Opava. Nostalgické místo, kudy jsem šla první Stezku s Gordonem, to už je pěkně dlouho, ale vzpomínky zůstávají.
Cestou k Opavě přemýšlím, jestli to vezmeme přímo po žluté nebo půjdeme po lehčí trase po modré. Tahle cesta mě tenkrát dostala na kolena a to doslova, takže mám kapku obavy. Zvědavost ale zvítězila, chci si znovu prolézt ty lávky a žebříky a podívat se, jak to tu po letech vypadá. Bylo to lehčí, než jsem čekala, jen těch lidí bylo opravdu hodně. Nahoře se ani nezastavujeme a jdeme dál na Ovčárnu. Lidi po nás zvědavě pokukují, Jerry si spokojeně vyšlapuje a mě těší, jak jsme to pěkně zvládli. Na Ovčárně je hodně lidí, tak jen kofča a jdeme dál, musíme kapku pohnout, stejně ale v cíli nebudeme dřív než v deset či později. Šineme se na hřeben, pomalu ale jistě, fouká to, ale výhled je krásný. Předbíhají nás maratonci, uctivě jim uhýbám z cesty a ujišťuju se, že já se do cíle jistě dostanu také...
Přemýšlím, kolik nám zbývá do cíle, ale po chvilce toho nechávám, nebudu si kazit myšlenky, ještě kousek to bude. Sluníčko nám svítí, je krásně, jen to trochu víc fouká, ale budeme nahoře, pak už se snad půjde jedna báseň. Rozhlížím se kolem, znám to tu jen za mlhy, tak to musím využít, kdy se mi to zase naskytne. Docházíme klučinu s borderákem, zdravím a přemýšlím, zdali také patří k nám.
Nehlásí se, tak usuzuju, že jde o turistu a pokračuju dál. Pesan si nás ale za chvilku běží prohlédnout, zastavuju a čekám, než se kluci očichají. Klučina se dává do řeči, je to přeci jen závodník, hurá, opět nepůjdu kousek sama. Je to chlap, předpokládám, že bude rychlejší, přeci jen, my máme pomalé tempo. Klábosíme, kluci lítají jak splašení, což mě uklidňuje a ujišťuje, že Jerry má ještě síly dost. Je to parádní podívaná, jak se honí mezi keříky a jsou šťastní. Ty veselé psí oči jsou něco tak neuvěřitelně upřímného… Stále se držíme spolu, je zvláštní, že jsme se za celou cestu nepředstavili, prostě jsme si pořád měli co říct, že jména nějak nebyla podstatná.
U rozcestníku „Nad Malým kotlem“ odbočujeme dolů k Františkově myslivně. Zastavuju, abych si zavázala botu, klučina pokračuje, bolí ho nohy a každé zastavení je o to větší bolest, to znám, takže jen kývnu a zavazuju o sto šest, abych neměla velké zpoždění. Jen dozavážu tkaničky, Jerry vyrazí jak zběsilý a táhne mě za sebou jak kus hadru. Snaží se rychle dohnat zbytek smečky, je to pošuk. Jen zvedám nohy, abych se nenatáhla, vybírám zatáčky úzké pěšiny a mažu jak fretka. Dohnali jsme je za chvilku, nepůjdeme sami.
Nohy mě bolí, ale vím, že tohle je počátek a to pravé utrpení se teprve dostaví, však to ale do cíle není daleko. Jdeme pořád z kopce, nic moc, ale frčí to bez větší námahy. Přicházíme k místu, kde se kupí závodníci a spekulují o cestě dál. Máme se odpojit na neznačenou cestu směr chata Margareta a směr má napovídat pořadatelské značení. Právě to, ale chybí, proto ta hromadná porada. Jít tu v noci, tak to stopro přejdu. Společně usedáme, vytahujeme jídlo, Jerry si lehá, odpočíváme a diskutujeme. 
Tak nějak jsem ráda, že tu neskuhrám sama, všichni jsou zmoženi, přitakáváme si a sdělujeme finty a zkušenosti. Jdeme dál, čeká nás krátké stoupání a pak snad po vrstevnici. Jde se mi ztěžka, zaostávám za ostatními a brzy mi mizí.
Dělá se mi zle a musím jít pomalu a soustředit se na každý krok. Počasí se kazí, bude pršet, ale modlím se, abych to došla ještě za sucha.
A je tu krize. Snažím se jít, držet se ostatních, ale nejde to, cesta mi přijde nekonečná, neubývá, šinu se pomaleji a pomaleji, nohy prosí o odpočinek, ale mysl mě žene kupředu. Kolikrát už jsem tenhle stav zažila? Stokrát, vím, co bude následovat, ale snažím se to zahnat a jít. Nechci jít sama, nedokážu to, nedojdu do cíle, i když je takřka nadosah…a přesto tak nedosažitelný. Nemůžu dál, zastavuju, batoh na zem, stojím opřená o kolena, budu zvracet. Je mi hrozně, musím něco sníst, ale nemůžu se přemoct, už jen při pomyšlení na jídlo omdlívám. Z ničeho nic začíná Jerry jančit. Štěká na mě, obíhá mě, snaží se mě povzbudit a přimět k chůzi. Jsem mu neskonale vděčná, jsme tým a musíme to dojít, už kvůli němu to nevzdám. Přemáhám se a polykám druhý Speed, málem jsem to vrhla zpátky, ale zatínám zuby, batoh na záda a jdeme dál. Nohy mám jak z olova, musím se přemlouvat, abych dala jednu nohu před druhou. Za zatáčkou najednou vidím kluka s borderákem, stojí ve stejné pozici jako já a je zelenej jak smrky okolo, je mu stejně, jako mě před pár minutama. Docházím k němu a sedám si na batoh, Jerry ulehá. Říká, ať jdu dál, ale nemůžu ho tam nechat, vyprávím, jak jsem právě před chvilkou stála ve stejné pozici za rohem, usmívá se. Tlačíme do sebe sušenky a vodu. Po chvilce je líp, probouzíme psíky a jdeme. Borderákovi se nechce, je moc unavený a je třeba ho přemlouvat, aby se rozešel, když už nejde ani pes, tak to už je fakt krize. Jsem rozhodnutá se klučiny až do cíle nepustit, sama prostě jít nemůžu. On má naštěstí stejný názor. Chvíli mě táhne on, pak zase já jeho (rozuměj – jdeme v závěsu za sebou), chvilku jdeme vedle sebe, chvilku povídáme, kus mlčíme, pereme se s vlastní myslí.
Míjíme Margaretu, je to pro nás útěcha, že jsme zdolali kus cesty. Napojujeme se na asfaltku, ještě 8km. Nemyslím na ně, ale na co myslet? Už jsem si v hlavě přebrala kde co a o slovo se hlásí úporná bolest, která přehlušuje všechny snahy o „náhradní program“. Už ani moc nepovídáme, nejde to, střídáme běh s chůzí, abychom nohám ulevily alespoň kapku, moc to nepomáhá. Pesani šlapou, snažíme se je nezdržovat. Poslední kilometry, už jen dva, po tvářích mi tečou slzy, nemůžu se jim ubránit, bolest je nesnesitelná. Už vidíme domky, jsme tu, už jen kousek. Přes slzy se začínám usmívat. Nepřipadám si hloupě, o tom tyhle závody jsou, o tom, překonat sama sebe, poprat se, nevzdat to. Asi půl kiláku před cílem se klučina trhá, že to doběhne, na to já už nemám. Děkuju za společnou cestu a sním o spacáku. Po několika metrech ale zastavuje, prý když už spolu jdeme takový kus a podrželi jsme se, tak na mě počká a dojdem to spolu.
Podáváme si ruce, děkujeme si za podporu, usmíváme se a jen naše oči vyjadřují to, co oba neumíme vyslovit. Ten vděk za to, že jsme tam jeden druhého nenechali, podpořili se, čekali na sebe a dodávali si odvahy. Už jen přítomnost toho druhého dělá hodně, člověk není sám, ikdyž se jde mlčky kolik kilometrů.
Jsme v cíli, šťastní, zmožení, ale hrdí. Hrdí na sebe, své psy. Zapisujeme se u pořadatelů a dostáváme stravenku. Já se ale obracím směr stan a spacák, nemůžu udělat ani krok. Všechno jsem si nachystala před odchodem. Převlékám se, belhám se umýt a ulehám. Roztřásá mě zimnice, ale dva brufeny a teplý spacák to spraví. Jerry se tulí ke mně, začíná bouřka a leje, stihli jsme to jen tak tak. Modlím se za všechy, kteří zůstali ještě na cestě.
Ráno je vyhlášení, aplaus nemá konce, bylo to nezapomenutelné. Balíme se a jedeme domů. Loučím se s kopci a těším se na příští rok.
Děkuji Jerrymu, za jeho nezdolné tlapky, které běhaly i druhý den stejně čile, za jeho podporu a důvěru.
Děkuji klučinovi a jeho psíkovi za nezapomenutelnou pomoc a podporu.
